8. Mistrovství světa je kromě zápolení aktivních nohejbalistů zároveň přehlídkou významných osobností sportovní i společenské sféry. Není tak překvapením, že patronát nad šampionátem převzal několikanásobný vítěz olympijských a světových klání i stále úřadující světový rekordman v hodu oštěpem, Jan Železný.

Jane, jak jste se vůbec k nohejbalu dostal.

„Asi tak jako každý kluk jsem to zkoušel hrát na asfaltovém plácku. Jako starší už jsem se nohejbalu věnovat nestíhal, až teprve teď. Občas si jej zahrajeme atleti mezi sebou, když se sejdeme na soustředění. Hlavně vrhači nohejbalu holdují.“

Nelákalo vás se nohejbalu věnovat více v nějaké oficiální soutěži?

„Toho času jsem měl skutečně málo, atletika mě živila a navíc si myslím, že bych nebyl tak dobrý hráč.“

Říkáte, že mezi atlety je nohejbal oblíbený. Kdo z nich ovládá hráčský um nejlépe?

„Těžko říci, každý dělá chyby. Určitě třeba Petr Stehlík nebo Libor Malina jsou dobrými nohejbalisty.“

S vaším jménem je dnes nerozlučně spjat letní turnaj na poberounské osadě Rozvědčík. Vzpomenete si ještě na jeho první ročník, který nesl vaše jméno?

„Bylo to krásné. Na jednu stranu na to vzpomínám nerad, protože tehdy jsem měl úraz ramene, takže jsem vlastně vynechal celou sezónu. Ale rád proto, že i díky tomu jsem si mohl zahrát nohejbal. Byla tam super parta lidí a pamatuji si, že mi nejdříve domluvili hotel a pak jsme tam stejně spali do rána pod stanem. Teď, když jsem s kariérou skončil, snad budu mít více času se tam zase podívat. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek“.

Už tehdy pořadatelé hovořili s nadšením o vašem naprosto profesionálním přístupu. Jak se vám z tohoto pohledu zdá nohejbal na výši?

„Nohejbal je určitě atraktivní sport. Jenom je potřeba ho dostat více do médií, ta sport dělají. Je ale i nutné ho rozvíjet celosvětově, aby existovalo více cizích mančaftů a nebyly pouze dva strašně silné týmy, jako teď Česko a Slovensko. Pak to má šanci. Jak jsem ale uvedl, mně se nohejbal jako sport líbí a určitě si najde diváky“.

Něco na tom bude, protože diváci v Česku vždy spíše fandili sportům, kde Češi jako outsideři mile překvapili, než těm, ve kterých vystupují v roli favoritů.

„Určitě pro nohejbal by bylo dobře, kdyby bylo více zahraničních týmů a bylo to celkově vyrovnanější. Když to třeba porovnám s oštěpem, tak když házel Backley a potom ještě Němec a byli jsme na stejné úrovni, tak to začalo být populárnější i v jiných zemích. Toho je potřeba docílit.“

Nohejbal dlouho tápe v oblasti pravidel, zejména v počtu dopadů míče. Vy jste měl možnost konfrontovat dvou i jednodopadový styl hry, sám nohejbal hrajete na dopady tři. Jaké jsou vaše pocity jako diváka?

„Jednodopadový nohejbal se mi líbí, je to takové rychlé a je tam ještě více toho umění. Zároveň se tam ale stane více chyb. Směrem třeba k televizi je to ale určitý posun. Zase ale z hlediska té rozšířenosti je to složitější, tady už je třeba hodně trénovat. Hrát na jeden dopad už nejde jen trénovat po práci.“

Kromě mužů jste si párkrát zahrál i proti nohejbalistkám. Překvapily vás?

„Nepřekvapily, vím, že hrají skvěle. Ještě, než jsem poprvé proti nim nastoupil, tak jsme si s klukama dělali srandičky, že to bude pohoda. Že je nějakým způsobem rozhodíme a tak. Pak jsme šli na plac a báli se, abychom nedostali kanára. Holky to fakt umí. Vždyť to jsou také mistryně světa. Přeji jim, aby se jim takhle dál dařilo.“

Domníváte se, že budoucnost nohejbalu by mohla vést právě přes ženskou složku? Jak se vůbec stavíte ke sportům, kde se ženy snaží prosadit po boku mužů?

„V nohejbalu určitě budoucnost v podání žen vidím. Hezká hra, hezké hráčky, tady to vidím pozitivně. Existují ale sporty, kde se mi to nelíbí, protože chybí ženskost.

Jako člen Mezinárodního olympijského výboru vidíte nějakou cestu, kterou by se nohejbal dostal jednou na Olympijské hry?

„Existují určitá kritéria, která však nejsou nesplnitelná. Musí se to hrát na všech kontinentech, je tam určitý počet členské základny zemí. Žádný sport nemá cestu uzavřenu, některé sporty čekají na přijetí, jiné naopak vypadávají. Hodně záleží i na lobingu.“

Nohejbal, pokud ho bereme v původním smyslu obecně jako hru, kde se kope míč nad sítí, se prakticky hraje po celém světě, pokaždé však v jiné formě. Třeba v asijských zemích je hojně rozšířena hra s názvem Sepaktakraw. Setkal jste se s ní?

„Viděl jsem to, je to úžasné. Ne však přímo na hřišti, ale v televizi. A ne jenom nějaké ukázky, kde se vybere jen to nejlepší, ale i celé zápasy. Je to neuvěřitelně náročné na koordinaci, hráči jsou nesmírně pohybliví, jsou tam akrobatické kousky. S evropským nohejbalem se to nedá úplně srovnávat, je to něco trochu jiného. Já to beru, že nohejbal mě ale zaujme stejně.“

Teď když jste ukončil kariéru vrcholového sportovce, je naděje, že vás na nohejbale uvidíme častěji?

„Tak já si také myslel, že budu mít teď spoustu času, ale zatím ho zase tolik nemám. Velice rád se na nohejbal podívám a vlastně ne jen podívám, ale i si raději zahraji.“

Před námi je osmé mužské mistrovství světa, které se koná v Nymburce. Jaký vztah máte k tomuto městu?

„Do Nymburka jsem každý den jezdil na trénink. Je to tady hodně hezké, příroda okolo, zázemí, hrozně rád se sem vracím.“

Stal jste se patronem šampionátu. Co vás na tuto myšlenku přivedlo?

„Hlavně Kamil Kleník, jako šéf sportovního střediska v Nymburce. Já sem jezdím pořád za klukama na soustředění, navíc jsem se zúčastnil několika nohejbalových akcí a hlavně tento sport mám rád.“

Věříte, že právě v Nymburce skončí dny slovenské nadvlády nohejbalu, která trvá od roku 2004? Dokáží to čeští reprezentanti, nebo někdo jiný?

„Bylo by to hezké. Každopádně Češi jsou doma, ale slovenský mančaft je silný, sehraný a hráči se dobře vzájemně doplňují a působí profesionálním dojmem. Každý zápas je ale jiný, začíná se od nuly. Hodně bude záležet, jak nám vyjde začátek a jak na tom poté budeme dobře psychicky. Šance tu je, vždyť už párkrát se Slováky zdařilo porazit.“

Jedinou čistě individuální nohejbalovou disciplínou je, jak z názvu vyplývá, hra jednotlivců. Není to zvláštnost, že už v tak jednotlivými zápasy rozmělněném kolektivním sportu existuje i tato ryze individuální disciplína?

„Ani ne, mezinárodní federace snad ví, proč se hrají zrovna tyto disciplíny. I jedničky mají své kouzlo. Spíše je problém, že se u nás stále neprosadil mezinárodní systém. Na jednu stranu jsme velmoc, ale časem nás toto může limitovat. I když chápu u turnajů, že to lidi hrají i pro radost a mezinárodní systém by byl výrazně náročnější na kondici. Ale bylo by potřeba se přizpůsobit mezinárodnímu trendu.“

Z kolektivních disciplín jsou vám srdci blíže dvojice, nebo trojice a proč?

„Asi ty trojice, protože je tam více obrany, udrží se více míčů, jsou tam bloky a souboje nad sítí. Zase dvojice jsou více ukázkou kvality.“

Co vás jako patrona šampionátu naplní po jeho skončení spokojeností?

„Když vyhrajeme, přijdou diváci a budou se dobře bavit. Protože sport je prostě zábava pro lidi. Chtěl bych popřát sportovcům, aby to pro ně byl opravdu zážitek, na který jen tak nezapomenou.“