Český nohejbalový svaz na svém nejvyšším postu oproti dřívějším obdobím v tom posledním viditelně omladil. Je to přizpůsobení všeobecnému trendu?

Ano, to je nepochybně pravda, že vedení svazu bylo omlazeno, a to nejenom na nejvyšším postu. Do vedení svazu se probojovali lidé mladší (co se věku týče), ale také jedinci, kteří předtím žádnou z vrcholných funkcí nezastávali. Nový tým byl omlazen nejen věkem, ale hlavně myšlenkově. Došlo ke generační obměně, kdy nově příchozí skupina nabízela něco nového, po čem nohejbalová veřejnost volala.

Potkal jsem řadu kolegů, kteří vedou sportovní svazy jiných sportů a věková struktura je různá. Nicméně platí, že v dnešní uspěchané době se uplatní hlavně progresivní lidé, a to bývají spíše mladší ročníky. Ale bez zkušeností těch starších se také neobejdou. Domnívám se, že nejlepší řešení je nalézt určitý kompromis a využít jak zkušenosti, tak progrese.

Náš sport se navíc musel vypořádat s deficitem chybějící jedné generace funkcionářů. Je to skupina dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří nevyplnili mezeru za končící generací. I to mohlo mít dopad na omlazení našeho týmu.

Jak se z hráče stane činovník? Jde to snadno, nebo to bolí?

Když se podíváte na činovníky a funkcionáře a nemyslím tím jen svazové, ale hlavně ty na nižších úrovních pod svazem, tak zjistíte, že ti lidé mají jedno společného: "Lásku k našemu sportu". Stát se funkcionářem, a nezáleží na jaké úrovni, nebolí. Ale bolestivé je pak dlouhodobě v té práci vydržet, hledat další energii, chuť a zapálení a taky třeba se nenechat znechutit útoky a urážkami. Funkcionáři v nohejbale nejsou s výjimkou sekretáře svazu nijak honorováni a proto lze zcela určitě vyloučit jako důvod finanční ohodnocení.

Já jsem si jako hráč prošel všemi věkovými kategoriemi a všemi soutěžemi, tudíž jsem se v nohejbalovém (i když pouze hráčském prostředí) pohyboval v podstatě dvě desítky let. Po ukončení studia a usazení v Praze jsem začal pracovat v Komisi rozvoje, tehdy ji vedl Martin Maršálek (dneska je to můj zástupce ve Výkonném výboru). A stejný člověk za mnou přišel, abych kandidoval do Výkonného výboru, který on společně s Gerhardem Knopem sestavují pro nadcházející volby. V podstatě se tvořil tým, který byl plný nováčků bez přímé zkušenosti s vedením svazu. Mě to upřímně lákalo, zajímalo a také tam v mém případě hrála svou roli touha "být u toho" a zkusit si své možnosti. Když jsme volby v únoru 2005 vyhráli, tak pak začal ten pravý funkcionářský kolotoč. Byl jsem sice nezkušený, ale nadšený pro práci a nezatížen rozpory s bývalými funkcionáři.

Dá se tedy říci, že má cesta do Výkonného výboru a také k funkci prezidenta svazu byla méně bolestná a rozhodně ji ovlivnila situace uvnitř hnutí a spolupráce s lidmi, kteří toužili po změně a rozvoji našeho sportu jako já.

Ve své pozici řešíte radosti i starosti. Co vám osobně přineslo dění v nohejbalovém hnutí za největší radostnou událost?

Jednoduše řečeno, všechny dobré zprávy. Český národ je pověstný tím, že se málo chválíme, povzbuzujeme a nejsme patřičně pyšní na své dílo. Proto jsem rád za to dobré, co bylo uděláno a nohejbalovou obcí kladně hodnoceno.

Jsem rád, že se daří náš sport prezentovat jako sport, který má pevné historické základy u nás a je velmi populární mezi veřejností. Snažíme se sejmout nálepku doplňkového sportu, protože dneska je úroveň toho špičkového nohejbalu úplně někde jinde a na ty nejlepší hráče jsou kladeny nároky jako na špičkové hráče v mnoha jiných, náročných na fyzickou přípravu i techniku, sportech.

Osobně považuji za radostné, že se lidé uvnitř nohejbalového hnutí dokáží semknout a přes osobní spory či rozdílné názory projeví vůli na dohodě a společném postupu. Nemusím spekulovat, co je toho příčinou. Podstatné je, že to funguje a že to všichni děláme pro dobro nohejbalu.

Má nohejbal na to, aby se prosadil do pozice, která by mu měla po sedmi desetiletích existence náležet?

To je velmi těžká otázka, na kterou nelze jednoduše odpovědět. Nohejbal má pozici, jakou si za dobu své existence vybudoval. Přes usilovnou snahu mnoha lidí si v rámci konkurence nachází tu svou cestičku na výsluní obtížně a pomalu. Především jsme trochu zaspali v devadesátých letech ten přechod sportů k profesionální úrovni. A také za posledních 10-15 let řada sportů, nových sportů, vznikla či přišla ze zahraničí. To je ohromná konkurence a je stále těžší hledat mladé talenty, kteří se už nevěnují jinému sportu. Celkově jsou sporty rychlejší, techničtější, agresivnější, musí si svého diváka nalákat, musí ho bavit a nabídnout mu odpovídající úroveň sportovního zážitku i diváckého zázemí za peníze, které zaplatí.

Ruku v ruce jde se sportem otázka peněz. A tady máme značnou nevýhodu, že naši špičkoví hráči nemohou odejít do zahraničí, aby se tam nohejbalem živili, protože není v zahraničí země, která by hráčům takovou nabídku dala. Chceme-li tedy zlepšit pozici u nás doma, měl by nám ležet na srdci také zahraniční rozvoj v zemích, kde se nohejbal hraje a najde si ekonomické zázemí.

Poslední roky výrazně narostl počet pořádaných oficiálních i neoficiálních soutěží. Lze tento stav brát jako měřítko obecného zájmu veřejnosti o nohejbal?

Určitě, a je to dobře. Bylo naší snahou nohejbal více prezentovat v médiích a přilákat na turnaje i utkání jednorázových či dlouhodobých soutěží více diváků. Svou roli také hraje fakt, že se pořadatelům daří rok od roku své akce připravit lépe, více do nich investují a samozřejmě očekávají, že přijedou ti nejlepší hráči. Takže platí, že kvalitně připravený turnaj přiláká ty nejlepší hráče, z Česka i zahraničí. Konkurence zde prospívá.

Spíše máme problém v termínovém kalendáři najít volné místo, třeba pro soustředění reprezentace, než abychom měli volné víkendy. Má to však i negativní stránky. Hráči jsou extrémně přetíženi tím, jak prakticky celý rok, každý víkend, hrají a to má za následek únavu, v horším případě zranění.

Téma mezinárodního nohejbalu je velmi propírané, zejména ve vztahu ke stále cirkulujícím a nejednotným pravidlům. Vy se jako delegát Českého nohejbalového svazu pravidelně účastníte kongresů mezinárodní nohejbalové federace FIFTA. Skutečně je situace na tomto poli z našeho pohledu tak dramatická?

FIFTA má své vedení, své orgány, svůj rozpočet, svou legislativu a své akce. Dá se tedy říci, že funguje. Bohužel, nefungují lidé, kteří tento orgán řídí. Anebo fungují proti českým zájmům, což se projevuje v rozdílnosti pravidel v kategorii mužů u nás a na mezinárodním poli. Mou snahou bylo tyto diskuse o pravidlech utlumit a soustředit se více na podstatu té organizace a její fungování. Je to cesta na hodně dlouhou trať a vyžaduje značné úsilí a trpělivost. FIFTA si musí uvědomit, že potřebuje nás více než my FIFTA. Nejde jen o pravidla. Jde o princip řízení a fungování FIFTA a roli členských zemí v ní.

Různá pravidla znamenají samozřejmě horší podmínky pro naše hráče. Proč tedy nehrajeme také na jeden dopad naše soutěže? Protože česká nohejbalová obec si nepřeje hrát na méně než dva dopady. Má k tomu mnoho argumentů. Proč nezměníme mezinárodní pravidla? K tomu zase nemáme potřebnou sílu ve FIFTA a osobně si myslím, že v nejbližších letech nebude ani vůle k této změně ze strany členských států.

Světovému mužskému nohejbalu, alespoň podle výsledků soutěží, vládnou nyní Slováci. Co je příčinou?

Je skutečně obdivuhodné, co všechno se podařilo hráčům ze Slovenska dokázat. V podstatě se jedná o čtyři, pět hráčů, kteří tvoří jádro reprezentačního celku a těží z toho, že všichni (s výjimkou R. Makary) hrají v jednom oddíle a tudíž mohou celý rok spolu trénovat. Hráči jsou opravdovými profesionály, co se týče hry i přípravy. Předvádí krásný nohejbal, je na nich vidět, že je baví a užívají si ho. Ale nic netrvá věčně a věřím, že právě letošní mistrovství ukáže, že čeští hráči budou lépe připraveni než naši největší soupeři ze Slovenska.

Jak ze své pozice hodnotíte celý český reprezentační úsek za poslední dvouletý cyklus?

Věřte nebo ne, ale dvouletý cyklus je na hodnocení málo. Tým, který trenéři Šmejkal a Sehnal představí v Nymburku, se nepřetržitě buduje v podstatě čtyři roky. Reprezentace prošla kompletní obměnou a šanci dostali noví hráči, kteří se těší na každou chvíli, kdy mohou obléknout reprezentační dres. Nezpochybnitelným kapitánem týmu je několikanásobný mistr světa a Evropy a nejlepší hráč ČR posledních let Petr Bubniak. Je to opravdový srdcař a dokáže kolem sebe navodit vítěznou atmosféru, strhnout tým k výkonům hodných mistrů světa. Určitě bude jeden z hlavních tahounů mistrovství.

Osobně mám pocit, že tým funguje po stránce herní i organizačně technické velmi dobře. Máme v Nymburku zázemí, které hráči mohou využívat pro svá soustředění včetně všech nezbytných služeb. To je ohromná věc a za to patří dík Kamilu Kleníkovi. Úsek reprezentace prostě „šlape“.

Nám, českému týmu, dělají vrásky rozdílná pravidla na mezinárodní scéně, než na jaká jsou hráči po celý rok zvyklí v našich soutěžích. Ten systém hry je jiný a i hráči, kteří na dva dopady dosahují skvělých výkonů, na jeden dopad se do týmu hodit nemusí. Příprava na jednodopadové akce je pak stažena do několika víkendových soustředění. A právě reprezentanti Slovenska na jeden dopad trénují po celý rok.

Hodnocení práce trenérů a tím i úspěch týmu záměrně nechám na dobu až po ukončení mistrovství, tak, jak jsme si řekli s trenéry na začátku naší spolupráce.

Troufnete si tipnout, která země si z Nymburka odveze trofej pro nejúspěšnější stát a proč právě ona?

Já svůj tip mám, věřím mu a snažil jsem se mu pomoci, jak jen jsem mohl. Tým České republiky bude celkově nejúspěšnější. Důvod? Protože to všichni chceme a věříme tomu. Hráči na sobě tvrdě pracovali a mají zdravou sebedůvěru a respekt, nekonečnou touhu po vítězství a našim dalším hráčem na hřišti bude domácí publikum.

Přeji to našim klukům na hřišti, protože si vítězství zaslouží za svůj poctivý přístup k nohejbalu po celou jejich hráčskou kariéru. Přeji to české nohejbalové veřejnosti, protože oni svou prací vytvářejí ty nejlepší podmínky pro růst dalších šampiónů. Přeji to nohejbalu jako sportu, protože my jsme světu dali nohejbal. My jsme vytvářeli historii a my budeme psát budoucnost! To je naše poslání.

Za několik týdnů končí vaše první volební období. Jak je zpětně hodnotíte a budete se znovu ucházet o post prezidenta Českého nohejbalového svazu?

Začnu odpovědí na tu druhou část Vašeho dotazu, pane redaktore. Náš sport se posunul o krok dále: Stává se více profesionálním, oddíly a hráči operují s více penězi, podmínky pro uplatnění se v nejvyšší soutěži mužů jsou více náročné, celkově se investuje do areálů, je potřeba měnit legislativu. To jsou jen některé aspekty, které znamenají třeba i větší nároky na vedení svazu. Zkusil jsem si a poznal jsem, že práce ve Výkonném výboru a ve funkci prezidenta svazu je náročná a stojí mnoho energie a času. A mé další životní plány směřují kromě plnohodnotné práce ještě ke studiu a také k častému pobytu v zahraničí, což se stává velkou překážkou k výkonu funkce. A český nohejbal si zaslouží prezidenta, který se bude naplno této funkci věnovat. Z výše uvedených důvodů jsem se rozhodnul, že nebudu na Valné hromadě v tomto roce kandidovat na žádnou funkci. Nemohl bych vzhledem k časové zaneprázdněnosti zaručit, že bych svou práci pro nohejbal vykonával stoprocentně. Mé první období tak bude, alespoň na nějaký čas, také poslední. Dostanu-li v budoucnu příležitost, rád se k práci pro ČNS vrátím.

Hodnocení práce mé či celého Výkonného výboru bych přenechal těm, kteří mě a mým kolegům dali svou důvěru, tedy nohejbalové veřejnosti. Teprve budoucnost ukáže, zda naše cesta a prostředky vedly k cíli, který si nohejbalová veřejnost přeje.

Osobně bych chtěl tímto poděkovat všem, se kterými jsem měl možnost pracovat a ujistit je, že mé názory a rozhodnutí vycházely vždy ze zájmu Českého nohejbalového svazu a volebního programu, který jsme reprezentovali. Nohejbal mám od srdce rád a přeji mu, aby se mu v budoucnu dařilo.